Chmýří pampelišek

Natáhne bosou nohu a špičkou se dotkne odkvetlé pampelišky. Bílé chmýří se rozlétne všude kolem. Sleduje ho. Jedno po druhém. Některá směřují rovnou dolů na jasně zelený trávník zalitý sluncem, jiná si chvíli pobydou na jednom místě, než se rozutečou rozličnými směry a některá vylétnou vzhůru, jako by je vedl neviditelný poryv větru.

Natáhne i druhou nohu a narovná se v zádech. Několik pampeliškových padáčků se ještě stále vznáší ve vzduchu a míří kamsi do dáli. Zavře oči a napadne ji, že ta odkvetlá pampeliška je jako ona. Jednotlivá chmýří představují části jí samotné – vzpomínky, přání a sny, vybledlé ambice i nikdy neuskutečněné plány. Některá symbolizují její přátele a další lidi v jejím životě, jiná jsou tím, čím si přála být. Vypadají šťastně, jak se vznášejí a je jim jedno, kam dopadnou. Ona se však ve svém životě šťastně necítí.

Cítí se rozpolcená, odkvetlá a s přáním už nikdy nevykvést.

Zaslechne smích a otočí se. Mezi bílými hlavičkami květin pobíhá její dcera. Zvonivý smích se nese loukou a červená sukýnka poskakuje kolem malých nožek. Zakopne a zdá se, že upadne. Pak ale vyrovná balanc a běží dál. Zastaví se a začne se točit. Konce sukně vylétnou až k bokům, modrá stužka vpletená do vlasů letí vzduchem. Nohy se jí zamotají a ona dopadá na měkký zelený polštář. Chmýří asi tuctu pampelišek se rozlétne všude kolem, její smích nepřestává.

Nakonec se zklidní, ztichne a vykoukne mezi zbytky květin. Tázavě pohlédne směrem k matce a usměje se. Tak mile a nevinně, jako by si nebyla jistá, je-li všechno v pořádku. Pak ale usoudí, že ano a znovu se postaví. Do dlaní nabere chomáče zbytků květin a nese je směrem k matce. Zastaví se kousek před ní a s provinilým výrazem je vysype do jejího klína. Rošťácky se zazubí, vydechne a pak matku políbí. Obejme ji malýma ručkama kolem krku. Ona ji také objímá a přitáhne si ji k sobě.

Jak jen to dokáže? Uvažuje. Jak dokáže vnést tolik spontánnosti, radosti a smíchu do jedné krátké chvíle na louce?

„Můžeme tu pampelišku znovu postavit? zeptá se a ukazuje na stonek bez květu v matčině ruce.

Ani si neuvědomila, že ji utrhla. Tu pampelišku představující ji samotnou.

„Ta už nepůjde postavit,“ smutně se usměje.
Dcerka se na ni tázavě podívá.

„Jednotlivé padáčky se rozlétnou pryč a z každého pak může vyrůst nová květina,“ trpělivě vysvětluje. „Znovu se už ale postavit nedá.“

Dcera přikývne na důkaz pochopení. Vezme jeden padáček, který utkvěl na džínách její maminky a jemně jej vezme do dlaně.

„Tenhle zasadíme, a až vyroste, budeš se znovu smát,“ řekne samozřejmě a zvedne se k odchodu.

„Vlastně, můžeme zasadit nějaký jiný?“ vzchopí se a pomalu si uvědomuje, co jí její dcera říká.
Ona s úsměvem přikývne: „Vyber si.“

Začne se probírat svými vzpomínkami, přáními a sny, až si jeden vybere. Ten, který se dříve zdál absolutně nemožný, nesplnitelný. Natáhne se pro bílé, jemné chmýří a opatrně si jej položí do dlaně. Otočí se na svou dceru, která už se vydala k domovu. Vesele si prozpěvuje a běží vybrat místo, kam maminčino semínko zasadí.

Text vznikl během tvorby webu, inspirováno grafickým prvkem ve tvaru padáčku pampelišky. Inspirace pro psaní je všude kolem. Naučím vás ji vidět, vnímat a rozvinout její potenciál do psaného příběhu. → kurzy & workshopy tvůrčího psaní